Zajímáš mě

Vcházíte do třídy a během několika minut je vám jasné, že to dnes opět nepůjde podle plánu. Jste připravení, hodinu máte promyšlenou, ale navzdory poctivé přípravě odcházíte s pocitem, že se s touto třídou nějak pracovně „míjíte“.

Taky už za sebou máte nějaké to školení, konferenci, webinář či workshop s cílem udělat ze sebe o něco lepšího učitele, poznat nové strategie, porozumět fungování mozku, metodám práce s třídou i jednotlivcem a pokud možno při tom všem nevyhořet? Já už jsem jich mnoho desítek absolvovala v roli posluchače a nemálo také v roli lektorky. Vlastně celou svou pracovní kariéru si všímám toho, jak mí kolegové učitelé pracují. V čem tkví tajemství toho, že jsou někteří z nich velmi dobří? Díky čemu jim to v hodinách „šlape“, třída je následuje a je radost s nimi spolupracovat na pozici kolegy i rodiče? Skutečně dobrým učitelům funguje především vztah.

Pokud nechci jen odpřednášet informace, rozdat a oznámkovat test a věnovat se jiným věcem, pokud chci být průvodcem těm, kteří mi věří a které mi rodiče svěří, pokud jsem ochoten respektovat nejnovější poznatky o fungování nervové soustavy, o vnímání, komunikaci a udržet sebe i druhé v optimálním nabuzení, je právě vztah tím zásadním.

Vztah začíná nastavením, kterým druhému sděluji: zajímáš mě. Pamatuji si tvé jméno. Chci tě poznat, povídej mi o sobě víc, jsem ochotný ti naslouchat a věnovat ti pozornost. Všímám si toho, jak se projevuješ ve škole, ale zajímá mě i to, v jakém prostředí žiješ, co tě baví, čemu se věnuješ mimo školu, co máš rád, čím naplňuješ svůj čas a jaká je tvá rodina. Když se dozvím, že máš určitou diagnózu, nedělám rychlé závěry, netvářím se, že o tobě díky ní všechno vím, nedávám ti nálepku a neočekávám od tebe, že budeš stejný jako někdo, koho s touto diagnózou už znám. Zajímá mě, co už máš za sebou, jak se ti dařilo ve školce či na minulé škole, a vnímám to, co mi říkáš. Vztah začíná také tím, že i když mám před sebou celou třídu, vědomě a postupně rozděluji svou pozornost mezi všechny. Když se něco nepodaří, nesnažím se rychle najít viníka. Když nějakému chování nerozumím, nepřisuzuji mu zlý úmysl, ale ptám se: Jaká potřeba za tím stojí? Co tomu předcházelo? Každé chování má nějakou příčinu. Za každým chováním je skrytá určitá potřeba. Teorie attachmentu přitom ukazuje, že kvalita vztahu s významným dospělým přímo ovlivňuje, jak dítě reguluje své emoce a jak je schopno spolupracovat – bezpečná vazba zvyšuje ochotu přijímat vedení, zatímco nejistota vede spíše k obranným strategiím než ke skutečné spolupráci. Když pochopím potřebu dítěte, mám šanci řešit situaci mnohem efektivněji, než když reaguji pouze na její projevy, tedy na chování samotné.

Otevřenost a vstřícnost, ochota a schopnost jít do vztahu, jsou tím prvním a nejdůležitějším krokem. Jsou základem, na kterém je možné stavět s využitím různých metod, postupů, strategií, poznatků. Když základ chybí, nic dalšího nebude efektivně fungovat. Bez vztahu není vedení. Bez důvěry není spolupráce. A bez spolupráce se žádná metoda dlouhodobě neosvědčí. Přátelský a klidný přístup učitele zmírňuje prožívané napětí, pomáhá vytvářet pocit bezpečí, umožňuje vnímat chybu jako součást rozvoje a dává dětem pocit vlastní hodnoty a určitého druhu „partnerství“. Právě v takovém prostředí se může nervová soustava dítěte zklidnit natolik, aby se mohlo skutečně učit, přemýšlet a riskovat chybu. Kéž by se ochota jít do vztahu a skutečně se zajímat o druhé dala měřit u přijímacích zkoušek na učitelské či lékařské obory. Je to základ, bez kterého je všechno ostatní jen snahou o aplikaci obecných postupů a metod. První krok na cestě k tomu, aby nám to s třídou fungovalo, abychom lidem před sebou rozuměli a na základě toho jim nabízeli vedení. O dalším kroku na cestě k fungující spolupráci, kterým je navození a udržení pocitu bezpečí, si povíme příště.

Kéž v sobě jako učitelé nacházíte zájem o ty, kdo sedí před vámi. Upřímný zájem a naslouchání bez rychlého hodnocení je tím, co nám všem v kontaktech s druhými lidmi schází.