5
V minulém článku jsme mluvili o tom, že základem fungující spolupráce mezi učitelem a žákem je vztah. Dnes k němu přidáme druhý, neméně důležitý krok – pocit bezpečí. Proč je pro učení tak zásadní a jak ho můžeme ve třídě vytvářet?
V minulém článku jsme mluvili o tom, že základem fungující spolupráce mezi učitelem a žákem je vztah. Dnes k němu přidáme druhý, neméně důležitý krok – pocit bezpečí.
Obsah článku
A začneme malou, možná trochu nepříjemnou představou.
Představte si, že jdete někam, kde se necítíte dobře, třeba k lékaři (nebo do školy). Někdo vás tam bude hodnotit. Možná uslyšíte něco nepříjemného – a ostatní to uslyší také. A teď si zkuste představit, jaké chování lidí na onom místě by vaši úzkost ještě vystupňovalo (možná vám pomůže vaše vlastní zkušenost).
A do třetice si zkuste představit, jaké chování, jaký výraz tváře a jaká slova by vás v takové situaci naopak uklidnily. Lze předpokládat, že laskavému lékaři byste nejen popsali mnohem víc z toho, co vás trápí, ale také byste ochotněji dodržovali to, co vám doporučí. A možná byste také ochotně spolupracovali s laskavým učitelem či šéfem.
Náš mozek vyhodnocuje neustále všechno, co se děje kolem nás i v nás samotných. Evolučně si všímá spíše toho, co je nepříjemné a co by mohlo signalizovat nebezpečí či ohrožení. Sbírá informace o tom, jak se lidé kolem nás tváří, jaký zaujímají postoj, informuje nás o jejich mimice i gestice a je citlivý také na tón hlasu či rychlost řeči. Vše, co naše smysly zachytí, navíc porovnává s dřívějšími zkušenostmi.
Stačí, aby byla aktuální situace něčím podobná nepříjemné situaci z minulosti a aktivuje se amygdala, část mozku, která spouští stresovou reakci. Tělo je při ní během několika sekund připravené k boji či útěku, ačkoliv dále sedíme na židli. V mozku jsou aktivována centra, specializovaná na naše přežití, tedy na boj, útěk či zamrznutí v situacích extrémního nebezpečí. Část mozku zodpovědná za plánování, přemýšlení a zvažování různých možností je zjednodušeně řečeno tak trochu mimo provoz.
Mozek se v nebezpečí neučí.
Tento stav nabuzení může být krátkodobě užitečný pro přežití, ale dlouhodobě je vyčerpávající a pro učení nevhodný. Pokud jsme mu vystaveni dlouhodobě, dostáváme se do chronického stresu, který může vést k úzkostem, depresivnímu ladění, zdravotním obtížím i syndromu vyhoření.
Chceme-li se učit, podávat výkony a rozvíjet kreativitu, potřebujeme aktivní mozkovou kůru. Právě mozková kůra nám umožňuje přemýšlet, plánovat, hledat souvislosti a regulovat emoce.
Navážu-li na minulý článek o utváření vztahu, bude druhým nutným krokem k tomu, aby se děti mohly úspěšně vzdělávat, vytváření pocitu bezpečí. Ten je nutnou podmínkou efektivního učení, nechceme-li se tedy pouze učit bojovat, utíkat či zamrzat ve svých reakcích. Pocit bezpečí je tím, čím je nutné začít v každé nové třídě a vlastně v každém novém vztahu.
Nikdo z vás asi nechce vychovávat „skleníkové děti“, které si neporadí v náročných situacích, a já s tím zcela souzním. Potřebujeme děti připravovat na reálný život, na práci pod tlakem a zvládání konfliktů. To se nám ale nepodaří, pokud začneme svou práci s nimi rovnou vyššími nároky, požadavky, poukazováním na nedostatky, či dokonce trestáním.
Odolnost se neutváří tlakem, ale postupným tréninkem v prostředí, kde se dítě cítí dostatečně bezpečně a kde si může dovolit udělat chybu a zkoušet různé postupy. Empirické studie z oblasti sociální neurovědy dlouhodobě potvrzují tzv. efekt vztahového tlumení stresu (social buffering), kdy emočně dostupná osoba prokazatelně snižuje fyziologickou stresovou reakci organismu.
Když nám záleží na tom, aby byly naše (školní či domácí) děti odolné, je potřeba začít vytvořením pocitu bezpečí, zklidněním nervové soustavy. Teprve v atmosféře klidu a bezpečí můžeme postupně zvyšovat své požadavky a přesouvat zodpovědnost za výsledek práce od sebe směrem k dětem.
S tím, jak roste jejich sebevědomí (vědomí toho, co zvládnou a co ještě ne), můžeme jako učitelé trénovat náročnější věci.
Pokud učitel požaduje po dítěti to, co zatím nezvládne, a ještě u něj vyvolá strach z kontaktu s ním (což může nastat už jen tím, že mu připomíná někoho, s kým má negativní zkušenost z minulosti), nikdy se nebude moci rozvinout tak, jak by toho bylo schopno za příznivějších podmínek.
Jeho úzkost se bude časem spíše zesilovat, výkon zhoršovat a obava z chyb jej bude brzdit ve zkoušení nových postupů. I když se budeme oba snažit, nebude to fungovat.
Bezpečí nespočívá jen v tom, že učitel děti nebije či netrestá nepřiměřeně. Spočívá v tom, že respektuje jejich potřeby. A to jak ty nižší, fyziologické (jídlo, spánek, vylučování, teplo…), tak i potřeby vyšší, kam bychom zařadili potřebu cítit se uznáván, přijímán, oceňován a podporován v rozvíjení vlastních hodnot.
Bezpečí spočívá v předvídatelnosti (vím, jak den probíhá, jak učitel zareaguje, co nedovolí apod.). Spočívá v tom, že dítě může za učitelem přijít a svěřit se mu.
Bez pocitu bezpečí stejně tak jako bez vstřícného nastavení učitele budou i ty sebelepší výchovné a výukové přístupy selhávat. Tomu, koho se bojím, se přirozeně vyhýbám. Nebudu jej následovat a nechci s ním spolupracovat, bez ohledu na to, jak moc se bude snažit mi předat to, co umí.
Přeji vám vnímavost k tomu, jak bezpečně se s vámi i ve svých kolektivech děti cítí. Přeji vám schopnost začít jejich vedení vytvořením pocitu, že jste tam pro ně s úmyslem je ochránit.
Že je podpoříte ve zkoušení nových věcí jejich tempem. Že dokážete úkoly načasovat tak, aby u těch prvních mohly zažívat úspěch a postupně se nebály zkoušet větší a větší výzvy.
Protože vztah otevírá dveře a bezpečí umožňuje do nich vstoupit.
Přeji vám, ať podporující prostředí dokážete nastavovat a rozvíjet i v rámci práce s celým kolektivem. Ať je normální, že někdo někomu zatleská, ale není normální to, že se někdo někomu bude posmívat. A mimo to přeji pocit bezpečí i vám samotným.
Vcházíte do třídy a během několika minut je vám jasné, že to dnes opět nepůjde podle plánu. Jste připravení, hodinu máte promyšlenou, ale navzdory poctivé přípravě odcházíte s pocitem, že se s touto třídou nějak pracovně „míjíte“.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
2
Máte ve svém okolí člověka, u kterého máte pocit, že vás neustále podezírá a hledá za vším skryté úmysly? Psycholožka Eva Martináková radí, jak si zachovat klid a nebrat vztahovačnost druhých osobně.
Mgr. et. Mgr. Eva Martináková
Proč se někdy budíme unavení i po dlouhém spánku a v kabinetě sedáváme bez kapky energie, i když se neděje nic závažného? Nahlédněte do mechanismů emoční únavy, která často nenápadně předchází vyhoření. Jak včas rozpoznat, že je naše vnitřní baterie na dně, a jakými drobnými kroky ji začít vědomě dobíjet?
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
6