Ochráním tě

Proč mozek potřebuje pocit bezpečí

A začneme malou, možná trochu nepříjemnou představou.

Představte si, že jdete někam, kde se necítíte dobře, třeba k lékaři (nebo do školy). Někdo vás tam bude hodnotit. Možná uslyšíte něco nepříjemného – a ostatní to uslyší také. A teď si zkuste představit, jaké chování lidí na onom místě by vaši úzkost ještě vystupňovalo (možná vám pomůže vaše vlastní zkušenost).

A do třetice si zkuste představit, jaké chování, jaký výraz tváře a jaká slova by vás v takové situaci naopak uklidnily. Lze předpokládat, že laskavému lékaři byste nejen popsali mnohem víc z toho, co vás trápí, ale také byste ochotněji dodržovali to, co vám doporučí. A možná byste také ochotně spolupracovali s laskavým učitelem či šéfem.

Náš mozek vyhodnocuje neustále všechno, co se děje kolem nás i v nás samotných. Evolučně si všímá spíše toho, co je nepříjemné a co by mohlo signalizovat nebezpečí či ohrožení. Sbírá informace o tom, jak se lidé kolem nás tváří, jaký zaujímají postoj, informuje nás o jejich mimice i gestice a je citlivý také na tón hlasu či rychlost řeči. Vše, co naše smysly zachytí, navíc porovnává s dřívějšími zkušenostmi.

Stačí, aby byla aktuální situace něčím podobná nepříjemné situaci z minulosti a aktivuje se amygdala, část mozku, která spouští stresovou reakci. Tělo je při ní během několika sekund připravené k boji či útěku, ačkoliv dále sedíme na židli. V mozku jsou aktivována centra, specializovaná na naše přežití, tedy na boj, útěk či zamrznutí v situacích extrémního nebezpečí. Část mozku zodpovědná za plánování, přemýšlení a zvažování různých možností je zjednodušeně řečeno tak trochu mimo provoz.

Tento stav nabuzení může být krátkodobě užitečný pro přežití, ale dlouhodobě je vyčerpávající a pro učení nevhodný. Pokud jsme mu vystaveni dlouhodobě, dostáváme se do chronického stresu, který může vést k úzkostem, depresivnímu ladění, zdravotním obtížím i syndromu vyhoření.

Pocit bezpečí jako podmínka učení

Chceme-li se učit, podávat výkony a rozvíjet kreativitu, potřebujeme aktivní mozkovou kůru. Právě mozková kůra nám umožňuje přemýšlet, plánovat, hledat souvislosti a regulovat emoce.

Navážu-li na minulý článek o utváření vztahu, bude druhým nutným krokem k tomu, aby se děti mohly úspěšně vzdělávat, vytváření pocitu bezpečí. Ten je nutnou podmínkou efektivního učení, nechceme-li se tedy pouze učit bojovat, utíkat či zamrzat ve svých reakcích. Pocit bezpečí je tím, čím je nutné začít v každé nové třídě a vlastně v každém novém vztahu.

Nikdo z vás asi nechce vychovávat „skleníkové děti“, které si neporadí v náročných situacích, a já s tím zcela souzním. Potřebujeme děti připravovat na reálný život, na práci pod tlakem a zvládání konfliktů. To se nám ale nepodaří, pokud začneme svou práci s nimi rovnou vyššími nároky, požadavky, poukazováním na nedostatky, či dokonce trestáním.

Odolnost se neutváří tlakem, ale postupným tréninkem v prostředí, kde se dítě cítí dostatečně bezpečně a kde si může dovolit udělat chybu a zkoušet různé postupy. Empirické studie z oblasti sociální neurovědy dlouhodobě potvrzují tzv. efekt vztahového tlumení stresu (social buffering), kdy emočně dostupná osoba prokazatelně snižuje fyziologickou stresovou reakci organismu.

Odolnost se buduje v bezpečném prostředí

Když nám záleží na tom, aby byly naše (školní či domácí) děti odolné, je potřeba začít vytvořením pocitu bezpečí, zklidněním nervové soustavy. Teprve v atmosféře klidu a bezpečí můžeme postupně zvyšovat své požadavky a přesouvat zodpovědnost za výsledek práce od sebe směrem k dětem.

S tím, jak roste jejich sebevědomí (vědomí toho, co zvládnou a co ještě ne), můžeme jako učitelé trénovat náročnější věci.

Pokud učitel požaduje po dítěti to, co zatím nezvládne, a ještě u něj vyvolá strach z kontaktu s ním (což může nastat už jen tím, že mu připomíná někoho, s kým má negativní zkušenost z minulosti), nikdy se nebude moci rozvinout tak, jak by toho bylo schopno za příznivějších podmínek.

Jeho úzkost se bude časem spíše zesilovat, výkon zhoršovat a obava z chyb jej bude brzdit ve zkoušení nových postupů. I když se budeme oba snažit, nebude to fungovat.

Co vytváří pocit bezpečí

Bezpečí nespočívá jen v tom, že učitel děti nebije či netrestá nepřiměřeně. Spočívá v tom, že respektuje jejich potřeby. A to jak ty nižší, fyziologické (jídlo, spánek, vylučování, teplo…), tak i potřeby vyšší, kam bychom zařadili potřebu cítit se uznáván, přijímán, oceňován a podporován v rozvíjení vlastních hodnot.

Bezpečí spočívá v předvídatelnosti (vím, jak den probíhá, jak učitel zareaguje, co nedovolí apod.). Spočívá v tom, že dítě může za učitelem přijít a svěřit se mu.

Bez pocitu bezpečí stejně tak jako bez vstřícného nastavení učitele budou i ty sebelepší výchovné a výukové přístupy selhávat. Tomu, koho se bojím, se přirozeně vyhýbám. Nebudu jej následovat a nechci s ním spolupracovat, bez ohledu na to, jak moc se bude snažit mi předat to, co umí.