Psychologie

Emoční únava jako varovný signál

Proč se někdy budíme unavení i po dlouhém spánku a v kabinetě sedáváme bez kapky energie, i když se neděje nic závažného? Nahlédněte do mechanismů emoční únavy, která často nenápadně předchází vyhoření. Jak včas rozpoznat, že je naše vnitřní baterie na dně, a jakými drobnými kroky ji začít vědomě dobíjet?

Mgr. et Mgr. Eva MartinákováAutor

Emoční únava jako varovný signál

 

Stává se vám někdy, že se ráno budíte i po dlouhém spánku unavení, do práce chodíte z povinnosti, popř. sedáváte v kabinetě s pocitem, že už nemáte energii, a přitom se ve vašem životě neděje v poslední době nic závažného, co by mohlo tyto stavy způsobovat? Jedním (ne jediným) z možných vysvětlení takových pocitů může být emoční únava. Jde o jakýsi „předstupeň“ syndromu vyhoření, o únavu způsobenou postupným a dlouhodobým vyčerpáním vnitřních emocionálních zdrojů, které nám pomáhají zvládat stres, vztahy a každodenní požadavky. Tento stav je častý u povolání, v nichž jsou našimi klienty další lidé, probíhá tam denně obrovské množství mezilidských interakcí a emocí, člověk se musí neustále rozhodovat, být připraven vhodně reagovat a udržet „na uzdě“ vlastní emoce bez možnosti je v reálném čase pojmenovat a zpracovat. V psychologii bývá emoční únava popisována jako pokles kapacity pro emocionální regulaci a motivaci. Někdy mluvíme také o psychické únavě, způsobené neustálým kontaktem s druhými lidmi, velkou mírou zodpovědnosti a řadou (často protichůdných) požadavků. Zatímco po fyzické únavě se tělo dokáže zregenerovat díky spánku a tělesnému klidu, s emoční únavou to bývá složitější. Jako učitelé býváme emočně angažovaní v řadě situací a lidských příběhů, překračujeme denně své vlastní hranice a mnozí z nás mají jen málo chvil a způsobů, kdy si od toho můžeme odpočinout.

 

Podle výzkumů dlouhodobý stres a emoční zátěž snižují schopnost mozku efektivně regulovat reakce na běžné situace — zvyšuje se podrážděnost, snižuje koncentrace a klesá odolnost proti frustraci. Pokud tyto signály přehlížíme, hrozí, že se emoční únava rozvine v syndrom vyhoření – komplexnější vyčerpání podobné depresi, které zahrnuje emocionální vyčerpání, fyzické obtíže, ztrátu motivace, nechuť až odpor k lidem v práci (klientům i kolegům) a další. Emoční únava se nehlásí dramaticky, proto bývá snadné ji přehlédnout. (Typické je to hlavně u lidí, kteří na sebe a své výkony mají vysoké nároky a žijí s pocitem, že musí vše zvládnout.) Může se projevit ztrátou trpělivosti v situacích, které jste dříve zvládali hladce, potížemi se soustředěním, pamětí či motivací, pocitem únavy i po dostatečném odpočinku a často také potřebou být o samotě, bez nutnosti soustředit se na jiné lidi a jejich požadavky či problémy. Pokud tyto signály ignorujeme a donutíme se fungovat dál způsobem, na jaký jsme zvyklí, hrozí nám únava a vyčerpání mnohem hlubší. Kdo to někdy zažil, ví, jak těžké je vrátit se z toho stavu zpět k výchozímu bodu, kdy nám naše práce dávala smysl a přinášela radost. Právě proto vám doporučuji jemné signály těla nepodceňovat. Obrazně řečeno bych vám ráda doporučila, abyste se tento druh únavy naučili vnímat jako přirozenou součást své náročné profese, jenž vám signalizuje, že už jste ze své vnitřní emoční baterie vydali příliš moc energie a je třeba ji „dobít“, než bude úplně na nule. Co může pomoci?

 

Prvním krokem je uvědomit si, že emoční únava je skutečný stav, nikoli projev slabosti. Je přirozená. Je to signál, že nás (nejen) naše práce stojí hodně sil. V druhém kroku výrazně pomáhá vytváření malých regeneračních momentů. Jde o krátké, ale vědomé pauzy během dne, kdy zpomalíme, zastavíme se, sdílíme se s dalším člověkem, kdy mlčíme a necháme odpočinout přetížené smysly. Pokud je do svých dnů zařadíte, budete se asi divit, jak velký efekt to bude mít! Velmi malý, ale dle výsledků z praxe velmi podstatný detail tkví k oddělení času na práci a na odpočinek. Buďme realisté. Odchodem ze školy nezapomeneme na průběh daného dne s jeho náročnými momenty. Ale můžeme svou pozornost vědomě zaměřit jiným směrem, na jiné aktivity a vyhnout se např. čtení pracovních e-mailů či zpráv na komunikačních platformách naší školy. Důležitou součástí zvládání náročných pracovních situací může být také sdílení. Ale pozor, platí to pouze v případě, že trávíte čas s lidmi, jejichž pomyslná baterka není dlouhodobě taky pár procent nad nulou. Zkuste zapátrat po tom, v čí blízkosti se cítíte aspoň o něco líp, kdo vám dodává naději, že to nebude tak zlé (jak to aktuálně prožíváte), u koho vnímáte, že je schopný tu svou energii a motivaci nějakým způsobem doplňovat. Vyhýbejte se lidem, z nichž vnímáte nechuť či odpor k vlastní profesi. Těm, kteří jsou nespokojeni se všemi a se vším. Někteří lidé (nejen) ve školství jsou reálně vyhořelí a sdílení s nimi vám nepřinese nic dobrého.

 

Emoční únava bývá zpočátku tichá a nenápadná. Pokud se ji nebudete snažit překonat „na sílu“, ale budete ji vnímat jako signál, že se potřebujete více odpojovat od práce a hledat si své formy odpočinku a klidu, máte velkou šanci, že vás bude vaše učitelská profese dlouhodobě bavit a zachováte si při ní jak co nejlepší duševní, tak i psychické zdraví. A to je přesně to, co bych vám přála. Protože je cenné, když ve školách pracují učitelé, kteří svou práci dělají rádi, a kromě nejrůznějších vzorečků a pouček dokáží svým žákům a studentům předat také své nadšení pro obor a svůj příklad v tom, jak hospodařit s vlastními silami a vnímat své tělo a jeho signály. Na tom stojí mnohem víc než jen profesní spokojenost. Máte-li teď aspoň pár minut času, zhodnoťte, na kolika procentech je vaše „emoční baterka“, a je-li třeba, běžte se „dobít“. Klidně jen tak, že zůstanete chvíli sedět v tichu se zhasnutým „displejem“ vlastního obličeje.

 

Mohlo by vás zajímat