Šedý flíček na bílém ubruse aneb proč jsme tak citliví na kritiku

Máte někdy pocit, že téměř bez povšimnutí přejdete desítky pozitivních zpětných vazeb a příjemných vyučovacích hodin, ale jedna kritická poznámka či nevydařená hodina vám zůstane v hlavě dlouho? Nejste sami. V psychologii bývá tato tendence označována jako tzv. „negativní zkreslení“ (negativity bias), tedy tendence věnovat větší pozornost negativním informacím a lépe si je pamatovat. Tato kognitivní zvláštnost je popisována jako jev související s evolucí a vývojem nervové soustavy (nejen) člověka. Označuje zvýšenou vnímavost vůči negativním podnětům, která se projevuje tím, že negativní informace mají větší váhu při utváření našich názorů, rozhodování i paměti než informace pozitivní, ačkoliv jsou obě stejně důležité. Z evoluční perspektivy bylo pro přežití velmi důležité reagovat na hrozby, protože opomenutí nebezpečí mohlo mít fatální následky. Díky tomu negativní podněty často aktivují nervové sítě výrazněji než pozitivní.

 

Psychologické výzkumy ukazují, že negativní informace často vyvolávají silnější emocionální a kognitivní reakce než pozitivní podněty, při nichž dochází k rychlé aktivaci určitých oblastí mozku, k nimž patří např. amygdala (která je citlivá na potenciální hrozby a negativní obsah) a limbický systém (centrum zpracování emocí), jež přímo ovlivní procesy pozornosti a paměti. Možná proto si mnozí z vás i po letech živěji vybaví prožité trapné situace než chvíle, v nichž vás někdo ocenil. A když se nad tím zamyslíme dál, souvisí to také s tím, jak vnímáme zprávy ze svého okolí a ze světa, a to hned ve dvou ohledech. Jednak nás ty negativní často více zasáhnou a mají tendenci se kumulovat, a kromě toho nepochybuji o tom, že mediální průmysl cíleně míří na vyvolání silných emocí u příjemců zpráv a informací. Není špatné si to připomínat. Jak je to ale s vlivem pozitivní a negativní zpětné vazby od našeho okolí? Vyhrávají pochvaly a uznání, nebo spíše kritika?

 

Jedním ze zásadních závěrů současných studií je, že informace z okolí spojené s naší osobou ovlivňují zejména sebeobraz, sebevědomí (vědomí vlastních silných i slabších stránek) a vnímání vlastní hodnoty. V experimentech, kde účastníci dostávali zpětnou vazbu o svém výkonu, se ukázalo, že jedinci častěji významněji upravují své sebehodnocení na základě negativních komentářů než pozitivních. Tento fenomén byl silnější u osob s nižším sebevědomím a u těch, kteří vnímali možnost zlepšení své výkonnosti, tedy přesně v situacích, kdy kritika může být vnímána jako informace o tom, co je třeba změnit. Podobné pozorování potvrdila i klasická studie z Journal of Experimental Social Psychology, která ukázala, že lidé mají obecnou tendenci přikládat větší váhu negativnímu hodnocení ze strany druhých lidí, zejména když je jejich vlastní sociální pozice nejistá.

 

Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že v souvislosti s negativním zkreslením existují také individuální rozdíly. Lidé s úzkostnějšími rysy, nízkým sebevědomím, závislou vztahovou vazbou apod. mohou být vůči negativní zpětné vazbě citlivější, zatímco lidé s vyšší odolností vůči stresu dokážou negativní informace zpracovat konstruktivněji bez hlubokého dopadu na sebeúctu. Kromě toho není možné vnímat negativní zkreslení jako danost, neměnný fakt. Novější výzkumy ukazují, že např. trénink všímavosti (tedy pozorování vlastních prožitků a myšlenek bez hodnocení) může mít vliv na fakt, že dokážeme vnímat komentáře druhých vůči naší osobě s větším odstupem, stejně tak jako emoce, které je doprovázejí. Jinými slovy dokážeme kritickou poznámku vnímat více jako „určité vyjádření“ druhého člověka, které v nás vyvolá „určitou emoci, jež za chvíli odezní“. Negativní informace a s ní spojené emoce nejsou něčím, s čím se musíme ztotožnit. Další možností, jak s negativním zkreslením pracovat, je zaměřit vědomou pozornost na pozitiva, úspěchy, na to, co funguje, co se podařilo (např. v rámci celého projektu či prezentace, v níž nám někdo negativně okomentoval jednu část či detail). Schopnost vnímat pozitiva a úspěchy je něčím, co je možné postupem času trénovat a rozvíjet. Jinými slovy – zaměřuje-li se naše pozornost evolučně výběrově často na negativa, na to, co nás ohrožuje a co je nepříjemné, může nám k vyvážení pomoct nasměrování vědomé pozornosti na to, co je pozitivní, co se (nám) daří, co je příjemné, hodnotné, za čím stojí dobré úmysly a snaha. Chyba není prohra. Chyba je přirozenou součástí naší komplexní snahy dělat věci dobře.

 

Zkusme s tím, co jsme se dnes dozvěděli, pracovat ve vztahu k žákům či studentům, ale také třeba k našim nejbližším. Kromě jedné šedé tečky, které si všimneme hned, existuje na bílém plátně něčí práce (povahy, světa, událostí a aktivit…) spousta dalšího prostoru. Učme se jej vnímat a oceňovat.