Imposter syndrom

Imposter syndrom, česky nazývaný syndrom podvodníka, je psychický stav, při němž má člověk pocit, že není tak dobrý, jak si ostatní myslí nebo jak očekávají, a že si vlastně nezaslouží úspěch, který v určitých oblastech svého života zažívá. Člověk s tímto syndromem mívá tendenci připisovat své úspěchy štěstí, náhodě či dalším vnějším okolnostem a zaměřovat svou pozornost především na chyby a nedostatky, jež naopak vnímá jako vnitřní, tedy vlastní selhání a nedokonalost, kterou se snaží před okolím skrývat. Objektivně jde přitom často o úspěšného člověka, který ovšem kvůli pochybnostem o svých schopnostech a strachu z toho, že ostatní odhalí jeho nejistotu a nedokonalost, zažívá silné pocity úzkosti. Je důležité si uvědomit, že navzdory odborně znějícímu názvu je imposter syndrom běžný a postihuje mnoho lidí, i když se na něj většinou nedívají jako na „syndrom“ (tedy souhrn určitých symptomů, tj. příznaků), ale popisují jej častěji prostě jako pochybnosti o sobě, svých schopnostech či nízké sebevědomí. Nejde o psychickou poruchu, nýbrž o specifický způsob přemýšlení o sobě a s tím spojené specifické prožívání. 

Imposter syndrom souvisí především s vnímáním vlastní hodnoty a ne/důvěrou ve vlastní schopnosti. Ačkoliv by se mohlo zdát, že lidé s imposter syndromem mají (zjednodušeně řečeno) nízké sebevědomí, realita je často složitější. Tento syndrom se vyskytuje i u jedinců, kteří mají v určitých oblastech silnou důvěru ve vlastní schopnosti a pochybují o sobě pouze v jistých situacích, hlavně pokud před ostatními podávají nějaký výkon. Paradoxně však bývá člověk s imposter syndromem okolím často  vnímán i v těchto situacích jako sebejistě působící člověk s vysokou mírou sebevědomí, jelikož se své pocity nedostatečnosti a úzkosti snaží před ostatními skrývat. Jedním z aspektů imposter syndromu je proto vnímání nesouladu mezi tím, jak jedinec sám hodnotí vlastní výkon, v porovnání s tím, jak cítí, že jej hodnotí jeho okolí. Zjednodušeně řečeno prožívá výrazný nesoulad mezi vlastní úzkostí a pochybností na jedné straně a uznáním, úspěchem či pochvalou od svého okolí na straně druhé. Jeho prožívání by bylo možné vyjádřit větou přibližně v tomto smyslu: „Vnímají mě kladně a vůbec netuší, jaký skutečně jsem.“ Dalším z aspektů imposter syndromu může být také neustálé srovnávání se s ostatními, a to tzv. směrem nahoru. Tedy s těmi, kdo působí vyrovnaným dojmem a jsou úspěšní, známí či oceňovaní. Logicky vede tento druh srovnávání se zdánlivou „dokonalostí“ k dalším a hlubším pochybnostem o vlastních schopnostech a k prohloubení pocitů vlastní nedostatečnosti. 

Výzkumy ukazují, že imposter syndrom může být spojen s různými aspekty osobnosti a výchovnými styly. Zde jsou některé z nich:

• Vysoké očekávání od sebe sama. Jedinec si klade nekompromisní a často nereálné cíle a očekávání. Typická je u něj vysoká míra svědomitosti (perfekcionismus).
• Tvrdé sebehodnocení. Když se jedinec pokusí dosáhnout vlastních vysokých standardů, často svůj výsledek následně hodnotí velmi kriticky, čímž na sebe zvyšuje tlak. Nedokáže prožívat uspokojení a radost z dobře vykonané práce či splněného úkolu, jelikož se zaměřuje převážně na chyby a nedokonalosti.
• Vnímání úspěchu jako náhoda nebo štěstí. Když dosáhne jedinec úspěchu, připisuje jej vnějším faktorům, ne svým schopnostem a úsilí. I když je tento člověk úspěšný a setkává se s kladnou odezvou ze strany svého okolí, on sám vnímá především vlastní chyby a nejistotu a objevuje se u něj strach z toho, že bude odhalena jeho nedokonalost. Může se cítit jako podvodník, který je chválen za něco, co si pochvalu či uznání nezaslouží.
• Přijetí neúspěchu jako důkazu vlastní nedostatečnosti. Pokud jedinec dle vlastních měřítek nepodá dost dobrý výkon, selže či nedosáhne stanovených cílů, považuje to za důkaz své nedostatečnosti a neschopnosti. Vnějším okolnostem v tomto případě nepřipisuje velkou váhu.
• Přehnané chválení v dětství a dospívání, které nemělo souvislost se skutečným úsilím či dovednostmi. Byl-li jedinec dříve dlouhodobě oceňován za něco, o co ve skutečnosti neusiloval či v tom nebyl dobrý, může mít následně tendenci zpochybňovat i zaslouženou pochvalu, která v něm vyvolá známý pocit něčeho nezaslouženého. Takovému jedinci chybí zkušenost s reálným oceněním jeho skutečného úsilí a dovedností. 
• Traumatizace v dětství či dospívání. Dle některých teorií může být prožité trauma také jednou z příčin vzniku tohoto syndromu. Samozřejmě není možné vyloučit ani další vlivy či jejich kombinace. 

Jak už bylo zmíněno dříve, v případě imposter syndromu se nejedná o duševní poruchu, ale o nepříjemný psychický stav, který je do určité míry ovlivnitelný v rámci seberozvojových postupů či psychoterapie. Jedním z účinných přístupů může být např. kognitivně behaviorální terapie, která pomáhá člověku identifikovat a přehodnotit negativní myšlenky a přesvědčení o sobě. Může být prospěšné se zaměřit např. na tyto oblasti:

• Uvědomování si (pozorování a pojmenovávání) emocí a myšlenek ohledně sebe sama. Je velmi důležité pochopit a přijmout, že to, co si člověk myslí sám o sobě, nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Pozorování vlastních negativních myšlenek a různých emocí může být prvním krokem k tomu, aby je jedinec mohl změnit. 
• Přijímání pozitivní zpětné vazby. Je důležité učit se přijímat pozitivní zpětnou vazbu od ostatních, nebagatelizovat vlastní úspěchy, ale vědomě je dávat do spojitosti s vlastní prací, snahou či schopnostmi.
• Stanovování reálných cílů. Je důležité si nastavovat cíle, které jsou realistické a měřitelné, a všímat si i malých kroků, které se podaří.  
• Pozitivní afirmace. Pozitivní vliv může mít laskavý „vnitřní hlas“, pozitivní věty o sobě samém, jako např. „jsem schopný a mám právo na úspěch.“
• Podpora od ostatních. Je prospěšné mluvit o svých pocitech s blízkými lidmi, kteří vás mohou podpořit a porozumět vaší situaci. Často zjistíte, že řadu situací prožíváte podobně.
• Práce na sebevědomí, např. formou cvičení, rozvíjení zájmů či nových dovedností, sledování vlastních pokroků bez srovnávání s ostatními. 
• Dokumentování úspěchů. Každý den si můžete zkoušet zapisovat, co se vám podařilo. Počítají se i maličkosti. Zpočátku to může být trochu křečovité, ale pokud vytrváte, postupně se naučíte zaměřovat vlastní pozornost na to, co se vám daří a z čeho můžete mít radost. Učte se oceňovat sami sebe. Pak budete méně závislí na hodnocení lidí ve svém okolí.
• Meditace a relaxace. Pravidelná meditace nebo relaxace může pomoci snížit úzkost a napětí spojené s imposter syndromem a získat odstup od vlastních myšlenek a pocitů. 

Je důležité si uvědomit, že překonání imposter syndromu není jednorázový proces a nepomůže nám k němu pouhé přečtení jednoho článku. Změna vyžaduje trpělivost, úsilí, příp. i odbornou pomoc či podporu. Prvním krokem může být uvědomění si toho, že každý máme určité schopnosti, ale také strachy, úzkosti, vlastnosti a myšlenky, které se před svým okolím snažíme skrývat. Je to přirozené a běžné. Často nechceme projevit vlastní nejistotu a slabost z obavy, aby nás neoddělily od ostatních. Ale  paradoxně jsou to často právě ony, které nás s mnohými lidmi v našem okolí spojují. Čím to je? Jsou pro nás společné. Abyste dobře dělali věci ve svém životě, nemusíte být sebejistí a dokonalí ani vy, ani váš výkon.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková